Každá si zvykne

Ahoj vilky a uličky za oknem! Dívám se na Vás každý den ze svého pohodlného gauče. Ráno si vás vychutnávám jak třešničky na dortu. Na oběd si líně povídáme. A večer mě opíjí vaše zlaté světlo. Bydlím v pronajatém bytě naproti Vám. Žiji za  plastovými okny, s topením na "knoflík" a vodou, co hřeje když má. V "nudném" pohodlí dostupnosti města a s výhledem na romantiku od na proti. Můj byte, klape nám to! Tedy... být partnery, bylo by nám hej. Jsme spolu dnem i nocí. Neřešíme vzájemné vrásky. Užíváme si přítomnosti a pohodlí. Víme, že podlaha v pokoji není úplně bez šrámů, že komín bude třeba opravit a topení vyměnit. Víme to, ale podobně jak čerstvě zamilovaní, starosti házíme jednoduše za hlavu. Pokorně platím nájemné za čas strávený spolu a čím dál víc se stáváme svojí součástí.

Dnes se musíme rozejít. Copak jsme s tím nepočítali? Po sedmi  dlouhých letech se to tak přece někdy stává. Svatba, nebo rozchod. A když jeden z vás vlastně od jakživa patří někomu jinému… Muselo to tak dopadnout. Balím si vzpomínky, loučím se a jdu o „dům dál“. Chtěla bych vlastnit křišťálovou kouli, která pomáhá rozhodnout se. Mám smíšené pocity a chuť, najít si novou závislost. Chci ještě lepší. Byt s terasou! Pohrávám si s nápadem žít v dalším pronajatém bytu v centru města. Nedokážu si představit jiné řešení. Po chvíli ale začínám počítat. Nájem, energie, jídlo, zábava, oblečení, kosmetika, jízdné, telefon.. Trochu se nemůžeme dopočítat. Opravdu tohle všechno potřebuji? No, dejme tomu. Nájem krát dvanáct, krát 360, krát.. Uff. To už není jen nové auto pro majitele krásného bytu v centru. To už je další nový byt. Nějakým zázrakem se vracím na "zem" a konečně se rozhoduji dát si odvykačku. 

Právě začíná jaro a příroda blázní. Snaží se zahnat všechnu tu šeď, která kralovala zimě a tak kvete a voní o sto šest. Sedám si do trávy na louce a zavírám oči. Představuji si dřevěnku s výhledem do krajiny. Ale jak do ní přivést elektřinu? Prolétá mi hlavou. Ach jo, zase ty věci. Zlobím se sama na sebe! Chci si to krásné místo vychutnat jen tak, jako tichý návštěvník. Přece si člověk nemusí všechno rovnou "označkovat". Druhý den odnáším polovinu svého oblečení do kontejneru a třídím vše nepotřebné. Nemilosrdně se zbavuji nepoužívaných věcí a přehodnocuji, co vlastně má smysl. Všechny dobré myšlenky zapisuji na mapu, pověšenou na zeď. "Každým krokem, blíže k cíli". A ruku v ruce s citátem napsaným na papíře se konečně hrdě rozhoduji a stěhuji do nejlevnějšího nájmu, který snad ve městě je. Vím, že dělám dobře. Vím, že mě to posune zase o krok blíže k cíli.

 

Ahoj paneláky pod okny! Dívám se na vás každý den ze své pohodlné židle… A že do vás nejsem ani trošku zamilovaná?  „Každá si zvykne“! S úsměvem parafrázuji staré moudro o manželství.