3. Mrazivá romantika

Sedím ve vlaku, směr jižní morava a loučím se s ubíhajícím městem. Je začátek prosince a zrovna začíná pořádná zima. Ručičky venkovních teploměrů ukazují něco pod nulou ale ve vlaku je teplo. Možná až moc. Odkládám čepici, rukavice a rozepínám  bundu. Vím, že budu za chvilku přestupovat a tak nervózně pozoruji světelnou ceduli. Jedu "domů". Poprvé.

Před pár dny jsme se přestěhovali. Bydlíme v romantické chaloupce s modrým štítem a květinovou předzahrádku. Plot je obrostlý vinnou révou, na zahradě roste švestka, meruňka, voní levandule a růže. Máme  výhled na kopce s vinohrady. Domek má jednoduchá kastlová okna, částečně nezateplený strop a dveře které by se víc hodili dovnitř než ven. Naše bydlení je občas mrazivě romantické a dokáže utěšit "básníkovu" duši. Trpícího hrdinu, toužícího se odlišovat a neschopného milovat snadným způsobem. Takového na kterého si občas všichni rádi zahrajeme. To potom na úkor vlastního pohodlí odcházíme z měst a malujeme nový obraz sebe sama. Někdo si koupí velký starý dům, krávu, kozy a ovce. Stará se o sad, peče koláče. Jiný si postavý chatrný dům, toulá se po valašských kopcích a maluje obrazy. Jako můj praděda. Další jen chodí psát do kaváren a snít o životu prvních dvou.  Ať tak či onak, všichni dělají to, co chtějí a snad jsou, byli a budou díky tomu i šťastný. Tedy.. romanický hrdina jak známo nikdy šťastně nekončí. Obracím tedy pomyslný list a přemýšlím nad celou věcí jako o pohádce. Mezitím přicházím domů. V pokoji je třináct stupňů a tak s čepicí naraženou na hlavě přináším přeschlé staré dřevo a zatápím v modré peci. Po důsledném přikládání si zaslouženě sedám na původní nově obroušenou levici, opírám se o vyhřáté kachle a jako Honza z pohádky lededím u pece.

Ráda bych každý den jezdila domů už odpoledne. Bohužel ale často přijíždím až večer. Jsem šťastná, když  můžu jet spolu s mým milým v našem "fiesťákovi". To je pak pohoda. Doma opět nastává mrazivá romantika. Po několika hodinách "nenuceného" povídání  a usilovného přikládání do kamen se domek zase částečně ohřeje a my můžeme jít spát. Za prosinec už máme napovídáno tolik, že si občas musíme šetřit témata až "na domů". Obléct pyžamo, teplý svetr po mamce, zakrýt se peřinou od babičky a v obětí "chodících kamínek" usnout. Ráno se pak probudit se studeným nosem, nechtít vylést z vyhřáté peřiny, muset rozdělat oheň, nasnídat se, odjet do města. Takové jsou naše první dny v chaloupce.

Přiznávám, že všechno je teď složitější. Místo deseti minutového přesunu do města, vyrážím o hodinu a půl dřív, během dne si nemůžu zajít domů jen tak zdřímnout. V noci se dostanu domů nejpozději před jedenáctou. Spím ve svetru, budím se se studeným nosem, šetřím vodou aby se tak rychle nanaplnil septik, neustále zametám a k tomu všemu nejsem ve svojí milované vesnici.

Jenomže víte co? Mě je i tak, nějak dobře.

 

IMG_20181129_225255

 

IMG_20181112_074418

 

IMG_20181201_090016