2. Měli jsme míň a taky jsme byli

Moc ráda vzpomínám na povídání mojí babičky a dědečka, kteří si jako mladí manželé koupili domeček na vesnici uprostřed lesů.

V té době nebyl internet. Pánové se sešli v hospodě a jeden pověděl tomu druhému, kde se co prodává. Tatínek od babičky se doslechl o hezkém domku na prodej. Peníze se půjčili po rodině a za čas mohla proběhnout koupě. Domek obývaly starší dámy, které zde měly krejčovství. V přízemí byl krejčovský salón a v patře měla každá z nich pokojíček. Babička s dědečkem se k nim nastěhovali a několik let splečně hospodařili. Domek prodával nějaký pan Slavík a z povídání si pamatuji, že vlastnil více domů v okolí. „Bála jsem se ukrojit si krajíček chleba navíc“ Vzpomínala babička v souvislosti s půjčkou peněz od rodiny. „Měli jsme míň a taky jsme byli“, povídal děděček, protože věděl že hromada věcí nikdy nebyla potřeba. Z domku uprostřed lesů se postupně stal domov čtyřčlenné rodiny, útočiště dědečkova tatínka i nový domov mojí mladé maminky a nás, jejich dcer.

Již několik let sleduji inzeráty s nabítkou domů v našem okolí. Velmi zřídka se něco objeví a velmi rychle zase prodá. Ceny jsou vysoké a v nabídce stále ty stejné nemovitosti. Moje představa o drobném domku s příjemným výhledem, hezkou zahrádkou a dostupnou cenou je zcela jasná, ale realita realit je uplně jinde. V mém oblíbeném místě se nejspíš ničeho v dohledné době nedočkám. Začínám chápat, že svět nekončí za posledním domem naší vsy a rozhlížím se dál.

 

IMG_2069

 

IMG_1398