Příběhy

 Na podzim 2018 jsme si koupili modrobílou jihomoravskou chaloupku.

 

Žijeme v drobném domku, který upravujeme k obrazu svému (tedy, pokud on spíše neupravuje nás:)). Máme Drumbuna, pořádného venkovského kocoura. Šijeme a vyšíváme pro naši folklorně laděnou značku Folksofie.

 

Rádi cestujeme a inspirujeme se za hranicemi i doma. Víme, že láska prochází žaludkem a tak vaříme, zahradničíme a píšeme deník o prostých každodenních radostech.

 

Zatím nás sledujte na Instagramu Folksofie a těště se s námi.

 

 

Pohádka o holčičce a labutích

Byla jednou jedna holčička a ta moc ráda pozorovala ladnost labutí. Poslouchala jejich zpěv, obdivovala tanec a snila o tom, že jednou porozumí řeči bílých stvoření. Labutě byly krásné měly dlouhé krky a pyšně pluly po jezeru. Čas plynul a holčička vyrostla z malé dívenky v krásnou slečnu. Na labutě jí začalo zbývat čím dál méně času a tak pěšinka, kterou chodila k jezeru pomalu zarostla. Dívka měla strach, že labutí řeči už nikdy nemůže porozumět.     Uplynuly čtyři roky plné nových povinností, radostí i smutků a labutí vábení stále nepřestávalo slábnout. Dívka znovu našla cestu, která ji přivede k jezeru. Tentokrát se už musela odhodlat natolik, aby všechnu svoji sílu dala do klestění pěšinky. První dny, měla tělo celé bolavé, prsty poseté puchýři a v hlavě zmatek. Věděla ...

Jak asi vypadá?

Bylo mi něco kolem pětadvaceti let, když jsme se poprvé setkali. V klubu se konala akce, které se účastnila i módní značka mojí sestry. Protože jsem uměla šít, ještě ten den jsem si spíchla šedé šaty s růžičkami a mašlí do pasu. Výrazně se namalovala a vlasy vyčesala do účesu a la padesátá léta. Namóděná jsem nasedla na svého retro Favorita a vyrazila směr klub.       Na akci se bavili stylově oblečení lidé a já s holkama z módní značky organizovala fotografický koutek. Můj nastávající tehdy přišel až nějaký čas po začátku a snažil se zaujmout vymýšlením všelijakých "pohádek". Nešlo mu to. Teda aspoň na mě to moc dojmu neudělalo. "Jsem Poláček, víš můj strejda byl ten spisovatel..." Každý máme nějakou skořápku pod kterou schováváme sami sebe a tak jsem mu dala šanci....

"Obyčejný den" s diamantem

Bylo hezké letní odpoledne, venku z vesela pobíhal náš mourovatý koucour. Doma se povalovala hromádka nevyžehleného oblečení a já se už konečně odhodlala začít něco dělat. Vysála jsem na chodbě, v obyváku a "chršt", vysavač přestal fungovat. "No super, budeme muset koupit nový". Říkám si. Můj milý Kamča se právě vrátil z práce. "Tys vytáhl šňůru od vysavače"? "Vezmeš si mě"? Zněla překvapivá odpověď. "Co"? Šeptla jsem a zůstala tiše koukat. Oba dva jsme tam stáli. Já v teplákách, on unavený z práce. Na zemi vysavač, nad hlavou dřevěný strop s dírkami od červotoče. Byl to úplně obyčejný den, obyčejné místo i obyčejné načasování. Nemuselo se stát nic a stalo se všechno. Nehráli jsme si na romantiku, jen jsem přenádherně žili.       Dostala jsem krásný originální prstýn...

Drumbun, pořádný venkovský kocour

U rodičů na zahradě stojí zděná kůlna. Schovávají se v ní kola, všelijaké nářadí a občas i nějaký ten poklad. "Pojď se podívat, něco tu je!"  Volal na mě překvapený taťka. Opatrně jsme otevřeli dveře a z černé tmy na nás zasvítili dva páry drobných "zlaťáčků", kočičích oček. Koťátka se choulila k sobě a větší z nich bylo zvědavé kdo, že se to na něj přišel podívat. Když jsme se na stejné místo vrátili druhý den, přivítalo nás už jen jedno z koťat. Menší se nejspíš rozhodlo, že pro něj nejsme ti praví a svůj nový domov našlo, jak jsme se později dozvěděli, vedle u sousedů.     Před pár týdny jsme se vrátili z dovolené autem po Rumunsku. Při dlouhé cestě nás bavilo čtení všelijakých nápisů a Drum bun nás doprovázel při každém výjednu z vesnice. Připadalo nám to spíš jako...

4 položek celkem