Naše chaloupka

20201222_234029_0000 

Na podzim 2018 jsme si koupili modrobílou jihomoravskou chaloupku. A já začala psát deník. O odchodu z města, klidu, radosti i samotě.  Poeticky jsem se rozepisovala o "jiskřivém ránu" a prozaicky fňukala, když nám rekonstrukce padala na hlavu. Bylo to těžký období a hezký. A tak připisují další stránky a doufám, že si tenhle deníček jednou dopíšu. A chaloupka bude zrekonstruovaná a já zase budu pateticky chválit východy slunce a začínat psát něco dalšího. Ale teď už na začátek. 

Nosily jsme rtěnky a líbali se na přivítanou. Pili, když zapadalo slunce a po protančených nocích usínali se svítáním. Bylo nám "náct" a "svět patřil nám". Nevěřili jsme, že to může být někdy i jinak. Teď už jsme starší a několikátý den doma. A to ne jen proto, že máme děti. Světem se šíří nový virus a tak místo rtěnky nosíme roušky. Náš život se "zastavil", ale tráva pořád roste a ptáci zpívají. Planeta odpočívá. Od nás. Tohle jaro vejde do dějin. Píšu a dívám se na Tebe. Jsi malinká. Hraješ si a slunce pomalu zapadá. Probouzíš se, když svítá. To my patříme světu a ne on nám. Už chápu a nosím Tě na rukou. A taky ti píšu deník. O chaloupce, které jsme začali říkat Modrobílá. Píšu pro tebe, až ti pude "náct". A ostatním pro radost.

Bydleli jsme v centru a "všechno" měli na dosah. Ahoj vilky a uličky za oknem! Dívám se na Vás každý den ze svého pohodlného gauče. Ráno si vás vychutnávám jak třešničky na dortu. Na oběd si líně povídáme a večer mě opíjí vaše zlaté světlo. Spolu se svým milým bydlíme v pronajatém bytu naproti Vám. K úplné spokojenosti nám chybí snad už jen možnost byt odkoupit. Rádi bychom udělali pár změn a to v nájemním bytě moc nejde. Do práce jezdíme na kole. Užíváme si restaurace, obchody, kavárny. Chodíme běhat a procházíme se po parcích. V tomhle městě jsme se poprvé drželi za ruku. Tady jsme protančili noc, zmokli a zpívali na náměstí. Jo a narodila jsem se tu. Stejně jako Ty. Ale, zpátky na začátek.

Městské bydlení má svoje výhody i nevýhody. Žijete za plastovými okny, s topením na "knoflík" a vodou, co teče a hřeje, když má. Ve všedním pohodlí a s centrem města na dosah ruky. Když máte štěstí, tak vám to s vaším bytem klape. Jste spolu dnem i nocí. Pokorně platíte nájemné za čas strávený spolu a jeho drobné vrásky na kráse necháváte na druhých. Jednou se ale budete muset rozejít. A nám se to stalo. Copak jsme s tím nepočítali? Neprodloužit nájemní smlouvu je přitom tak jednoduché. Měli jsme to tam fakt rádi! Balím si vzpomínky, loučím se a jdu o „dům dál“. Mám smíšené pocity a chci ještě víc! Hledám novou závislost, byt s terasou! Počítám. Nájem krát dva, krát dvanáct, dvacet čtyři .. Uf, to už je trochu moc. Vracím se na zem a rozhoduji. "Dáme si odvykačku"! Zapisuji myšlenky na mapu, kterou si pověsím na zeď a s hrdostí se stěhujeme do nejlevnějšího nájmu ve městě. Začínáme šetřit.

Našli jsme si malinký byt na městském panelákovém sídlišti. Šetříme a zkoušíme, jaké to je takto žít. Ze začátku nám je dost "ouzko", ale nakonec se nám až na pár maličkostí bydlí dobře. Víme, že je to jen na čas. Výhodou paneláků jsou velké výtahy pro stěhování, dobrá občanská vybavenost místa a když máte štěstí, tak hezký výhled z vysokého patra. Ahoj paneláky! Dívám se na vás, každý den, když se vracím “domů”. A že do vás nejsem ani trochu zamilovaná? Každá si zvykne! Usmívám se a vtipkuju o starém moudru o manželství.

"Koukej, to je krásnej domeček!". Hodnotíme inzerát a vyrážíme na osobní prohlídku. "Ach jo, líbí se nám tady!” Stará, částečně opravená chaloupka ve vinařské obci na nás zapůsobila na první pohled. Modrá podezdívka, pec, výhled, réva, meruňka, pocit... Škoda jen, že je domeček dál od města, než jsme původně chtěli a není prostornější. Ještě několikrát si vše prohlížíme a projíždíme cestu z vesnice do města. Nemůžeme se ubránit pocitu, že k sobě patříme. Říkáme si, že čas ukáže a chaloupku kupujeme.

Prázdniny jsou v plném proudu a nás čeká dovolená autem. V bance se vyřizuje hypotéka a naši chaloupku zasypávají zralé meruňky. Není lepší zábavy, než se tajně přikrást na skoro vlastní pozemek a navzájem se strašit, že někdo jde. S podzimem začínáme zabydlovat náš nový domov. Nemáme ještě světlo, závěsy ani postel. Zelené deky na oknech zastiňují soukromí z cesty, nafukovací matrace simuluje postel a baterky dělají světlo. Takovou noc chcete zažít. Je nepohodlná, ale plná naděje z lepších zítřků. “Dáš si koláč?” Ptám se svého pracanta, který se právě vrhl do vyklízení dřevníku. Mám krásný pocit, jak hezky nám jde práce od ruky a v provizorní kuchyni vařím. "Oběd!" Volám z okna a užívám si sladký venkovský život. Slunce zachází za obzor a další den je za námi. Ještě dokončit pár nutných úprav a v polovině listopadu se do chaloupky nastěhujeme.

“Se chcete přestěhovat na zimu, jo... To ste dobří hippící”. Prohlašuje soused, který si tu opravil vedlejší stavení. Tuhle zimu budeme blázni. A vlastně se na to docela těšíme. Náš domek má jednoduchá kastlová okna, částečně nezateplený strop a dveře, které se nehodí jako venkovní. Našim jediným vytápěním bude stará modrá pec. Bydlení to je mrazivě romantické a dokáže utěšit básníkovu duši. Hrdinu, na kterého si občas všichni rádi hrajeme. To potom na úkor vlastního pohodlí odcházíme z měst, kupujeme staré domy, paseme ovce nebo pečeme koláče. Každý jinak. Hledáme sami sebe, když plníme si sny.

"Pojď se podívat, něco tu je!" Volal na mě překvapený taťka. U rodičů na zahradě stojí zděná kůlna. Schovávají se v ní kola, všelijaké nářadí a občas i nějaký ten poklad. Opatrně jsme otevřeli dveře a z černé tmy na nás zasvítili dva páry drobných "zlaťáčků", kočičích oček. Koťátka se choulila k sobě a větší z nich bylo zvědavé kdo, že se to na něj přišel podívat. Když jsme se na stejné místo vrátili druhý den, přivítalo nás už jen jedno z koťat. Menší se nejspíš rozhodlo, že pro něj nejsme ti praví a svůj nový domov našlo, jak jsme se později dozvěděli, vedle u sousedů. Před pár týdny jsme se vrátili z dovolené autem po Rumunsku. Při dlouhé cestě nás bavilo čtení všelijakých nápisů a Drum bun nás doprovázel při každém výjednu z vesnice. Připadalo nám to spíš jako pořádné kočičí jméno, než nápis na ceduli. Ve slovníku jsme si našli, že v překladu slova znamenají něco jako Šťastnou cestu. "Až budeme mít kocourka, bude se jmenovat Drumbun"! Smáli jsme se. Kocourek se s námi přestěhoval z rodné vesnice do místa, kde se učíme žít. A dostal pořádné kočičí jméno. Drumbun! I díky němu pro nás byla naše první zima v chaloupce o dost šťastnější.

V pokoji je třináct stupňů. S čepicí naraženou na hlavě přináším přeschlé staré dřevo a zatápím v modré peci. Sedám si na dřevěnou levici a jako Honza z pohádky se raduji z rozehřátých kachlí. "Venkovský porno to je!" Prozaicky prohlašuje můj milý a sedá si vedle mě. Studené stěny starého domu se jen pomalu zahřívají. Chce se nám spát, ale budeme muset ještě aspoň dvě hodiny přikládat. A tak si povídáme a probíráme snad všechno, co nás napadne. Tančíme, dokonce i po tekutém teplu v podobě "slivovičky" saháme. Kocour na nás číhá a my si děláme legraci sami ze sebe. Víme, že na tohle období budeme jednou moc rádi vzpomínat.

Slabé paprsky zimního slunce prostupují lehkým závěsem. V pokoji je chladno, jen silná peřina zahřívá rozespalé tělo. Je neděle dopoledne. Z vedlejšího pokoje se ozývá praskání dřeva v peci a šramocení nádobí na plotně. Užívám si možnosti jen tak se válet v posteli a líně se otáčím na druhý bok. Kovová klika, rozdělující jídelnu od pokoje se potichu pohybuje dolů a ohlašuje příchod mého milého. V náručí mu vrní naše mourovaté koťátko, které krásně voní palačinkami. „Jen jsem se otočil, pokoušel se mi ujíst těsto, potvůrka malá." A tak se dozvídám, jak se dělají palačinky na kachlové peci a jak náročné je uhlídat těsto před malým kočičím záškodníkem. Ach ta vůně. Neděle, palačinky a pohoda. Díky malé radosti!

Jako z obrázku od starých malířů, kroutí se kouř z komínu... “Koupíme si nové elektrické topení”. Rozhodujeme se. Sedáme do auta a vyrážíme do města pod horami. Projíždíme malou vesnicí, kde jako malý žil můj děda. Povídáme si s místními a zjišťujeme, kde stojí jeho rodný dům."Je to tady”! Mám radost že jsme to našli. Jedeme dál a za chvíli přijíždíme do cíle naší cesty. Ve městě pod horami sídlí firma od které si chceme objednat keramická akumulační kamna. Snad nám budou fungovat jak mají a příští zimu už bude v domečku teplo. Kamna jsou objednaná a my jedeme domů. “Taky se tak těšíš až budou hřát?” “Těším!” Tehdy jsme ještě ani jeden nevěděli, že to teplo domova už nekupujeme jenom pro nás dva.

Dnes ráno jsme zasadili strom. Mladou třešeň, která nám má připomínat naše začátky Tady. Zasadili jsme taky rybíz, angrešt, pivoňku, levanduli a různé bylinky. Slunce svítilo, náš kocourek se před náma nepřestával předvádět a my začali pokládat kameny, novou cestu k altánku. V ten den jsme se o Tobě poprvé dozvěděli. O Tobě, naše tajemství.

 

45514935_2191985044392729_3235449540395925504_n

 

 

 

Záznamy nebyly nalezeny...